Většinou se domníváme, že pravidla by měli dodržovat především ti ostatní. Vezměme si takové dodržování nejvyšší povolené rychlosti. Co bývá obvyklý komentář k jejímu překračování?

“Ostatní by měli, já to však zvládnu, situaci mám vždy pod kontrolou!” Nebo: “Znám svoje možnosti,” případně “já vím dobře, co si mohu dovolit…”

O takové a podobné řeči není  mezi lidmi nouze. Souvisí s tím zážitek, který jsem měl nedávno.  Zaslechl jsem totiž v autobuse cestou na hory hovor dvou teanegerů. Jeden vyprávěl tomu druhému, jak si s tátou zkoušeli vyměnit průkazky na vlek, aby otestovali, zda by se daly vymyslet nějaké kejkle ohledně snížení útraty na vleku. Chápal jsem ty kluky, kteří budou pomalu a pracně objevovat , že není normální vymyslet jak obejít pravidla nebo jak ostatní nějakým způsobem podfouknout. V jejich věku  jsem si to také neuvědomoval. Mne jen překvapilo, když tento postoj sdílí se svými rodiči. Lze také předpokládat, že ti zase podobný světonázor sdílí společně se svými vrstevníky, ve své sociální bublině.

Chápu, že dodržování pravidel je někdy slušný “vopruz”. Například těch dopravních, kdy se máme ploužit liduprázdnou vesnicí jen padesátikilometrovou rychlostí. Ale dopravní předpisy, vlastně obecně pravidla a všechna ta dobrovolná omezení, která si na sebe lidé vymýšlejí, jsou určitou společenskou dohodou. Bez těchto dohod by už dnes pohyb na silnici nebyl vůbec možný. Můžeme diskutovat o tom, co by v těchto pravidlech mělo být. Ale pokud se na nich jednou dohodneme, máme pouze dvě možnosti.

  1. Tato pravidla respektujeme a dodržujeme. Pokud s nimi nejsme spokojeni, podporujeme toho, kdo hodlá prosadit zákon či vyhlášku, která by tato pravidla  změnila.
  2. Tato pravidla nerespektujeme. Možnosti jsou různé. Můžeme se k tomuto nerespektování veřejně přiznávat (což může být handicapem, pokud usilujeme o důvěru ostatních lidí, například voličů, protože když nedodržujete tak jednoduchá pravidla, jako je přikázaná rychlost v obci, jak to asi máte s těmi složitějšími?) nebo je nerespektovat tajně, zatímco navenek deklamujeme jejich dodržování.

Z logiky věci vyplývá, že pokud pravidla respektujeme, radary a měření rychlosti v obcích se nás v podstatě netýká. Pokud je někdy porušíme, platíme za ně ne proto, že jsme byli chyceni, ale protože jsme tato pravidla porušili.

Pokud pravidla nerespektujeme nebo tak činíme jen selektivně,  radary a měření rychlosti pro nás budou vždy  problémem. Celý svět pro nás bude problémem. Protože přežití lidstva není o ničem jiném, než o domluvě. Domluvme se, co vlastně chceme, ale pak to respektujme. Alespoň do té doby, než se domluvíme jinak.   

Čtěte také:  Trutnov ve zprávách regionu na ČT